Víno vrahovo

Jsem volný, žena není živa!lze do syta mně popíjet.Když bez groše jsem chodil zpět,mně jejím křikem hrála čiva.

A jsem tak šťasten, jako král;vzduch čistý jest a nebe jasné…Tak mívali jsme léto krásné,když po prvé jsem miloval!

Té strašné žízni, jež mne týrá,bych vína musil poskytnout,co může vůbec obsáhnouthrob její; — je to slušná míra:

já kdes ji hodil v studně roh,a z obrub všecky kamenymou rukou na ni sraženy.— Rád zapomněl bych, kdybych moh’!

Já jménem oněch slibů milých,jichž zprostit nemůže nás nic,a abychom se shodli víc,jak v krásných zanícení chvílích,

jsem o schůzku ji požádal,kde večer tma by venku byla.A přišla tam! — ta pošetilá!jsme všichni blázni, míň, či dál!

Dost hezká mohla ještě býti,ač hodně znavená! a rádjsem příliš měl ji! proto snadjsem řek’ jí: „Jdi již z toho žití!“

Mne nikdo nechápe. Zda řadtěch opilců, tak obmezených,kdy myslil v nocích rozechvěnýchsi z vína rubáš udělat?

To obžerství, jež neporaníse, jako ze železa stroj —ať zima je, či léta znoj,co láska, nepoznalo ani.

To s černým opojením svým,pekelným průvodem svých bázní,svých jedů lahví, pláčem, strázní,svých pout a kostí chrastěním!

— Hle, volný jsem a osamělý!dnes na mol večer chci se zpít:pak bez výčitky, strachu jíta na zem natáhnout se celý.

Spát budu, pes jak zmámený!Vůz, jenžto těžká kola valí,jenž veze kamení a kaly,neb někde vagon zbrzděný

ať rozdrtí mé vinné skráně,neb rozřízne mi v půli pás,to vše mně k smíchu je, jak Ďasa Bůh mi je, neb oltář Páně!