Zpověď

Kdys jednou, rozkošná a sladká, zlehýnkajste pod paží mne vedla,(ach, v temnu duše mé ta drahá vzpomínka,ta posud nevybledla).

A pozdě bylo již; jak peníz nově bitv úplňku měsíc planula s nocí nádhernou, jak řeka, jeho svitna spící Paříž kanul.

A kolem domů v tmách a průjezdních kol vrathon koček mih’ se plaše;buď v skoku číhaly, buď drahý stín jak v chvatstíhaly kroky naše.

Tu náhle z duše vám v rozkoše peřeji,jak vykvetla v tom jasu,vám, srdce struny jíž se v ples jen zachvějívždy v zvučném zníce hlasu;

Vám svěží, veselé, jež jste jak fanfarado zářícího jitra,zvuk z ňader vyrval se, zvuk jak hlas barbara,zvuk chvějící se z nitra.

Jak děcko nečisté a chorobné on byl,jež hanbou matce, otci,a které před světem jich falešný stud skryldo sklepa tajně v noci.

Anděle ubohý, ten váš mi zpíval hlas:„Vše viklá se zde vždycky,ať jak chce líčí se, vždy objeví se zaszlý egoismus lidský;

A krušný úkol je, zde krásnou ženou být,a banalní to snahajest chladné baletky, jež neví, co jest cit,jak stroj se směje nahá;

A stavět na srdcích jest hloupostí a hrou,Čas lásku s krásou zvrátí,až Zapomnění spár vše hodí v krosnu svoua Věčnosti to vrátí!“ —

Já často vzpomněl si na tuto luny zář,to ticho, něhu — v tuše,na toto vyznání šeptané tváří v tvářdo zpovědnice duše.