Ten šumný, ostrý hluk…

Ten šumný, ostrý hluk včel rojů divokýchve husté změti mang a tamaryšků kolse mísil ve vzduchu, jenž svěží plnil dol,v dech štíhlých bambusů, jimiž se vítr mih’,kam jitro házelo lesk svojich zlatých kol.

Vzduch lehký od moře ve zlatých kaskádách,jež vlnou nestálou všech barev zbystřil lesk,do kukuřice leh’ a rozvlnil třtin steska kosa dotknul se, kde puškvorce plál nach,i ptáku Marie na křídlech kouzlil blesk.

Pod mechem vysokým se táhly stružky vod,kde šafrán divoký stlal s liliemi stín,do hlubých nádržek, v nichž azur plál, co roddoupňáků houkavý, hrdliček o závodpít chtěje, skláněl šíj nad tichý jejich klín.

A moře poklidné, sta duh ve stříbře vlnku slunci vznášelo svůj pozdrav toužící.co Antongilský býk ze sna se budícísvůj černý čumák zved’, jenž zlaté rosy plna jemně zabučel na Východ zářící.

Vše bylo světlo jen a láska, shoda, ples;já zářným zvětem tím ač byl jsem okouzlen,já na dně ve srdci jsem hlubý povzdech nes’,vzlyk těžký, bez konce a nekonečný děsa hořký, vzdálený a neurčitý sten.

Před tebou, Přírodo, před krásou, vděkem Tvýmjá, jenž jsem neznal trud, ni žití příští cíl,růst v sobě člověka příštího ucítil,já musil zaplakat, jat děsem budoucím,že musím býti živ, že jsem se narodil!