Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — VIII

Skončě svój život Liubušě,pohřěbú ju ve vsi, jiež diechu Liubicě.Po niej jejie knieně válku počěchua právě podobnú k smiechu;neb tomu za právo chtiechu,aby takež dievka zemiú vłádła,a mužie sě držěli rádła.Chtiece své řěči užiti,jechu sě hradu staviti.Dievky hradu Děvín vzděchua Vłastu za knieniu vzěchu.Ta po všiej zemi k dievkám posła posły,řkúc: „Podbímy pod sě ty bradaté kozły.“Neb se tehdy po pohansku jmiechu,mužie dłúhé brady nosiechu.Vecě Vlasta: „Která leží na nich moc?Zpíjejú-ť sě na každú noc.Když nad nimi svítězímy,co chtiece z nich učinímy.“Pro tu řěč mnoho sě dievek k Vłastě obra,na šesť set jich sě do Děvína dobra.Jako hołubi letiec z svých kotcóv,takež sě dievky brachu od svých otcóv.Když bieše mužóm to brániti,každému svú dceru bíti:dvorno jim to bieše viděti,i jechu sě tomu smieti,že dievka okročmo na koniu jezdieše,druhá po niej prázdný kóň vodieše.Mužie z smiecha nemúdréhodojidú smutka velikého;mohúc to złé słovem uhasiti,i dachu velikému złému býti.Snad sú byli nepomněli,že múdří sú za příslovie jměli,řkúc: „Kto chce v domu škody zbýti,ten nedaj jiskřě uhlem býti;neb uhel často ohněm bývá,proněž bohatý sbožie zbývá.“Tak mužie, mohúc słovem obrániti,i dachu z mála vojsku býti.Kněz Přěmysł chtieše to brániti,páni řěchu: „Pokus'my, čso-ť mohú učiniti.“Vecě Přěmysł: „Viděch ve sně dievku krev łočiúcěa po všiej zemi jako vztekłú běhajúcě.Pro ten sen boju sě země złého.“Páni na smiech obrátichu sen knězě svého.