Rýmovaná kronika česká tak řečeného Dalimila — XXXVII

Toho časa českých mníškóv šesť,poznavše tohoto světa łesť,u polském lesu sediechu.Zelicě za obyčěj jediechu,chleb po řiedku jmějiechu,jahły na velikú noc jediechu,masa, sýra, vajec i jmenovati nechtiechu.Rohožě za posteli jmějiechu,kámen hłavě za podušku kładiechu.Hrozným bitím na modlitvě sě tepiechu,řiedko kdy co mezi sobú młuviechu.Jedno když bič v svej rucě jmějiechu,tehdy takto diechu:„Otpustíš-li mi, hřešíš,tepa dobřě, mě spiešíš.“Tehdy Mezka, polský kněz bohatý,vzvěděv jich život tak svatý,posłav posła k nim věrného,da jim sto hřiven střiebra čistého,aby jím své chudoby zbyli,za-ň snažně Boha prosili.Uzřěvše střiebro, młuviti sě jechu,již u pół létu k sobě nemłuvili běchu,řkúc: „Toto jesť duši zátopaa do pekła náhłá stopa.Ktož sě tohoto přídržie,u přiezni Boha neobdržie.“Proto o něm nic netbachu,šestého z sebe, točiúš Barnabu, posłachu,by kněziu střiebro vrátił opěť.A tu osta bratróv pěť,Benedikt, Matěj, Jan, Kristin, Isaak jim diechu;Barnabu s střiebrem vysłali běchu.Złodějie na ně přijidúa v jich chyšku vnidú,jechu sě střiebra hledati.Když jim nejmiechu co dáti,pěti bratří po liútých mukách hrdła řězachu,a tak je k Bohu posłachu.To sě sta léta od narozenie syna božiehopo tisiúciu čtvrtého.