Zpěv šestý

Když vědomí zas přišlo, jež jsem ztratil,hnut soucitem nad těmi příbuznými,neb smutek všecky smysly ve mnu zvrátil:

Tu v nových mukách s nově mučenýmise potkávám, kde krok mé nohy stane,i kam jen zraky obrátím se mdlými.

Jsem u třetího kruhu, deště, který kane;ó věčné, těžké, kleté proudy chladné,vždy stejně padá, nikdy neustane.

Tu černá voda, kroupy těžkopádné,ze vzduchu temnem hustého sníh stéká,a země, která toto pije, smrádne.

Tu Cerberus, ten divný netvor, čekána každého, kdo vnořen sem, běs dravý,dle psího zvyku z trojí tlamy štěká.

Zrak krvavý, vous poslintaný, tmavý,břich nadmutý má, drápy pracky kryjí,tak duchy škrábe, trhá, dře a dáví.

Ti v chladném dešti jako psové vyjí,svou stranou jednou druhé střechu strojí,a bídní často v úpění se svíjí.

Červ Cerberus nás uzřev, tlamu svojihned roztáh’, tesáky své cenil v zloběa neměl údu, jejž by nevzpjal k boji.

Můj vůdce roztáhnul své dlaně obě,sáh’ do země, hrst černé prsti vážila v žravé chřtány ji mu vrh’ v též době.

Jak pes, jenž loudit štěkáním se snažil,se upokojí, žrádlo hlodat smí-li,po jehož zhltnutí co nejvíc bažil:

Tak tlamy Cerbera se skonejšily,jenž tak na duše štěká zdivočelý,že přejí si, by raděj hluchy byly.

Po stínech, které déšť porazil, smělýnáš kráčel krok, my kladli zvolna nohyna jejich prázdno, jež se zdálo těly.

Tu na zemi všech ležel zástup mnohý.Jak ubírali jsme se náhle kolem,z nich vstal a seď si jeden přeubohý.

„Ó ty, jenž's veden tímto pekla dolem,ó poznej mne, zda můžeš v slitování,ty’s před mou smrtí zrozen! pravil s bolem.

Já k němu: „Muka tvá i tvoje lkání,tak paměti mé podobu tvou tají,že, zdali jsem tě viděl, nevím ani.

Leč rci, kdo jsi? Proč v tomto bědném krajijsi mučen trestem, hnusnějších že není,ač jiné větší tresty v pekle mají?“

Děl: „V městě tvém, jež závisti a třenítak plno jest, že hrnec překypuje,jsem trávil život bujném ve hýření.

Mé jméno u měšťanů Ciacco sluje,a že jsem příliš zhrešil hltavostí,jak vidíš, déšť mé údy pohlcuje.

Však nejsem smutný sám v té zoufalosti,zde stejná muka trápí ty vše rojepro stejný hřích.“ A tím již mluvil dosti.

Já odpovídám: „Ciacco, muky tvojetak hnuly mnou, že ku slzám mne nutí,leč rci mi, víš-li, kam až nepokoje

V mé obci dojdou, kam až sváru hnutí?Kdo spravedliv jest? Můžeš-li zvěst dáti,proč sváří se a ženou v zahynutí?“

On: „Dlouho budou vespolek se rvátiaž do krve, tu bude lesní stranas velikou škodou druhou z města hnáti.

Ta osudem tak bude svrchovanápo léta tři, až první se zas zvednetím, jenž kolísá mezi dvěma, hnána.

Čas dlouhý bude vznášet čelo ledněa přemoženou tísnit těžkou dlaní,nechť tato lká a horlí v muce bědné.

Dva spravedliví jsou, však neslyšáni.Pych, závist, lakomství jsou jiskry žhavy,jež vrhly v srdce také rozhárání.“

Tu stesku svého žalný nářek staví.Já na to: „Moje zvědavost je vzňata.přej, ať tvé slovo ještě víc mi praví.

Což Tegghiaio ctný a Farinataa Mosca, Arrigo a Rusticucci,a ti, jichž mysl dobrem byla jata?

Kde jsou, ať znám je, ať tvá řeč mne učí,neb zvědět chci, jaké jim losy kynou,zda nebe blaží je, či peklo mučí?“

On: „Ještě mezi černějšími hynou,je zatratily mnohé hříchy různé,je uzříš, tvé-li nohy tam se sšinou.

Leč ku zemi až navrátíš se luzné,ó prosím, obnov památku mou světu,víc neřeknu a neodpovím.“ V hrůzné

Tu šilhání zrak stočil, jako v letujej na mne upřel a pak padl z přímasvou hlavu skloniv v druhých slepých četu.

Můj vůdce pravil ke mně: „Tady dřímá,až dokud jemu v soudu hrozném časeryk trouby andělské v sluch nezahřímá!

Tu smutný hrob svůj každý najde zase,vše tvarem svým se oděje i tělyhlas uslyšíc, jenž věčně rozléhá se.“

Tak směsí pustou volným krokem spělijsme v dešti mezi stíny zamyšlení,O žití příštím naše řeči zněly.

I dím: „Zda, mistře, toto utrpenípo soudu sledním, jak jest, dál můž' býti,zda v menší se či v palčivější změní?“

On ke mně: „Třeba k tvojí vědě jíti,jež dí: Čím větší dokonalost žive,tím větší blaho tak i bolest cítí.

A nechť ty roty zatracenců divété pravé výše nikdy nedocílí,po soudu budou bližší jí než dříve.“

Tak touto cestou kruhem krok náš pílí,víc mluveno, než ret se říci zdráhá,až k místu, kde se cesta v propast chýlí,

Zde Pluta, velkého jsme našli vraha.