Údolí neklidu

Kdysi tichý dol se skvěl,jeho lid v něm nebydlel,do války šel s brannou mocía hvězd očím svěřil v noci,s výše azurných ať věžíkvěty v záhonech mu střeží,v jejichž každičký dem klíněrudé slunce zdřimlo líně.Nyní poutník přizná rádsmutné této země chvat,nic tu nechce klidně spat;pranic mimo vzduch, jenž spouštínad tou magickou se pouští.V tyto stromy vítr nezadych,mořem ledným chví se každý z nichkolem Hebrid mlhavých.Větrem nepohnou se mraky věru,nepokojným nebem táhnou v šeru,z nich to šustí z rána ku večerudo fijalek, jichž tu leží řady,jako lidských očí myriady,do lilií, stvol jichž nakloněnpláče nade hrobem beze jmen.Tak se vlní; s vonných dští jim hlavvěčně rosy ve krůpějích splav,věčné rosy ve krůpějích jemných stvolůvěčné slzy v drahokamech dolů.