Jaro (Coppée)

„Ráno jest a jara vděk,“on k ní řek,„pojď, plá nachem růže vonná!“— V květu vůni dol jak ráj;to jest máj,to jest jitro, řekla ona.

Kam nevnikne luny svit,rybník skryt,k němuž srny chodí píti;zde na mysl přišlo jim,blaženým,houpačku si zavěsiti.

Sotva vesel každý sed,Thyrsis hnedprovazy jal v čilém spěchu;v obejmutí letí jižstále výš,až dech její v jeho dechu.

Stále výš, ó jaký let!praská snět,ó jak Dafně srdce bije!V smíchu ruček lilijeovijekol Thyrsise snědé šije.

Hrdý na tu sladkou tížníž a blížk děvčeti se pastýř sklání;a v houpačce bouřnějitiskne jiv náruč svoji bez zdráhání.

Ona opírá se naňplachá laň,on tiskne, co zahaluješáteček, jejž v žertech svýchvítr zdvih,že i sukně poletuje.

Vlasy jejich jedna směs.Jaký ples!luh pod nimi jedna vlna;nožkou jich se sklání květ,a výš snětzpěvných pěnkav hnízd je plna.

„Na tvé vlasy polibek,“on k ní řek,„bys ty chtěla, já chci tomu!“— Ne, hochu, kde květe hloh,kozonohukrytý jest v stínu stromů.

„Na čelo a na rtů vděkpolibek,rychle, musím ho již míti!“— Ne, pastýři, neslyšíš,dole jižjak se šklebí Satyr v sítí?

Plaché dítě v zápasezdráhá se,a hlavičku stranou kloní,leč by množil její strach,v divý zmachšibal houpačku zas honí.

K němu tvář svou ukrývá,bázlivá,a on líbá — chvíle blaha!Hle, jak hoří její zrak!Darmo však:— Houpej míň! jej zapřísahá.

Leč houpačka zvolna jižníž a nížsklání se a zastavuje;přestalo již houpání —líbání,to však dále pokračuje.

A co z toho bude dál?V stínu skalšelma Eros pouta splítá;a ve mlází v sladkých snechhustý mechje pod stíny dubu vítá.

V kůře stromu nejednouv slovech dvoumnohá idylla je vryta;na Kosu myrt pod snětíz pamětiEcho umí Theokrita.