Na terase zámku R…

Před čistou oblohou, která se tměla,kde některé juž bledé hvězdy plály,vše na terasu se šátky a šályspolečnost celá usadit se chtěla.

Před námi valná, šedá, zimomřiváse táhla pláň; noc v podjeseni byla,tak tichá, klidná, průzračná a milá,ni vánku dech, ni cvrčka píseň snivá.

Jen doutníky jak hody v šero temnése míhaly, a ženám bylo chladno,vše mlčelo, my cítili, jak snadnořeč zrušila by kouzlo noci jemné.

Od skupiny žen stranou zraku mémusi mladá dívka sedla k mému boku,a stesk andělů vyhnaných v svém oku,v říš duchů zřela, k nebi ztemělému.

Své bledé, dětské ruce v slabém chvěnía skoro v mdlobě na kolena kladla,a v její tváři, v očích něha vládla,kterou k nám každé mluví utrpení.

Ba zachvěla se pod svým skotským plaidema přec hrál její tváří úsměv milý,leč tak byl sláb a truchlivý v té chvíli,že vráskou byl na jejím čele bledém.

Proč zástup divných snů se ve mně rojilo jeseni, jenž větrem listí maří,proč tento tah mne v její bledé tvářivíc, nežli třeba bylo, znepokojil?

Jest pouze slabá, dobře znám to dítě,od leta v tomto zámku lip jí svědčí,já plášť jí dávám v zimy nebezpečí,ač nešikovnou rukou, rád a hbitě.

U stolu sedět vedle ní mne vábí,že vzdoruje mé péči, s ní se vadíma polo v žertu vzpomínám a radím,kdy brát má lék, jejž jinak nebrala by.

Tak rychle nesmí nám jí osud vzíti!…Leč před tím nebem, tichým, mlčenlivým,s tím odleskem hvězd ve svých očích snivýmto dítě bylo slabé v naše žití.

Já bez soucitu nemoh’ předvídativše, na vrásku co úsměv rychle změní,že slza žalu v oči ty se pění,v nichž jeseně a noci čár zřím pláti.