Já zřel jich smích…

Já zřel jich smích i usmívání,já slyšel pláč i v mdlobách sten,já shléd je v žalném ztroskotánía na vše zíral nevzrušen.

Když zemřely, já kondoloval,šel za rakví až na hřbitov,pak s chutí vždy jsem pohodoval —nač upřímných se lekat slov!

Teď pozdním však a marným smutkemten průvod stínů provázím;jak v zamilování by prudkémto zaškubalo srdcem mým.

A zvlášt je Julčino to štkaní,jež lomcuje mým chorým snem;stesk v divoké mi vzrůstá ždání,já po ní volám nocí dnem.

A leckdy květina ta ztleláv mou horečnou se visi schví,jak by mé žízni nabízelacos jako úkoj posthumní.

Jen níž a níž se ke mně shýbej,o něžný fantome — tvůj retať přilne k mému, líbej, zlíbejtu hořkost s úst mých naposled!