Karel I.

V chatrči lesní teskliv králse nad kolébkou sklání;houpe děťátko uhlířskéa brouká si při kolébání:

„Hajej a dadej — ovečky bé —co tě to ze spánku plaší?Ty na čele nosíš znamení,máš úsměv, jako když straší.

Hajej a dadej — je kočička pryč —máš znamení na své skráni —Až vyrosteš, zamáváš sekyrou,dub v lese už chví se a sklání.

Vymřela v lesích pověra,už nevěří dětičky malé —hajej a dadej — v pánbíčka —a ještě méně v krále.

Když kočka je z domu, myš má pré —Už veta je po nás málem —hajej a dadej — je mrtev bůhi já, jenž býval jsem králem.

Má odvaha hasne, mně stůně duch,sám sebe se stále víc bojím,hajej a dadej, uhlířku můj,já vím, že katem jsi mojím.

Tvou ukolébavkou můj pohřební zpěv —Hajej a dadej, mé bílé,stařecké vlasy mi ostříháš,železo řinčí mi v týle.

Hajej a dadej, co plaší tě v snách,vždyť na mněs už dobyl mé říše,vždyť srazíš mi hlavu sekyrou,vždyť kočička sotva dýše.

Hajej a dadej, ovečky bé,zabili kočičku čičku,pročpak se plašíš — myš má pré —jen spinkej, můj popravčíčku!“