Píseň písní

Ženino tělo báseň je,již hospodin ráčil psátiv to velké album přírody,když cítil, že duch jej chvátí.

Chvíle byla mu příhodná,naň enthusiasmus padl,že křehkou tu látku svévolnoujak pravý umělec zvládl.

Ba věru, ženské tělo jejak písní velepíseň;štíhlými slokami údy jsou,když roucha s nich padne tíseň.

Ó, jaká božská ideata sněhobílá šíje,na níž se houpe hlavička,jak hlava vší poesie.

Růžových ňader poupátka,jsou skvostnými pointami,a nepopsatelná caesuračlení ty epigramy.

Linie boků, toť svědectví,že autor měl plastické cíle;a mezivětí, kde fíkový list,to také je místečko milé.

To není pojmová abstrakce,ta píseň má krevnaté rýmy,má hlavu a patu, zná líbat i lhát —rty překrásně zrýmovanými.

Co obrat, to vrcholná graciev té básni z masa i kostí,a na čele toho výtvoruplá pečeť dokonalosti.

Ó pane, já pěji chválu tvou,vznícen v prachu a touze.Tys věru nebeský poeta,my břídilové pouze!

Chci modliti se, pohrouženv tvé písně čaromoci,budu ji pilně studovatpo celý den a též v noci.

Už veledílo tvé studuji,dnem nocí nemám stání.Jsou tenčí a tenčí nohy mé —Od čeho? Od studování!