Jan Kalvent, klempíř

Je smutno zase v Čechách. Dusný mrak nás tíží,kam oko pohlédne, pych se zlobou se páří,krok za krokem se zpupný Němec s Čechem sváří,a horší doba ještě blíž a blíž se plíží.Dřív také nebývalo v Čechách blahé shody,však Čecha urazit se musil Němec stříci —než o tom nedobře se mluví na ulici:já myslím, abychom šli do hospody!

Pij, bratře! Byl jsi také v Chebu na své cestě?Nu vidíš! Jméno Kalvent, po tak mnohém věku,tam v živé paměti a v hojném lidu vděku,Jan Kalvent, klempíř Čech a v praněmeckém městě!Jen vyslov jméno to a hned jsou kolem hody;na každé tváři zablyskne se úsměv hravý,prst zdvihá se, ret špulí se a chvatně praví:„Já myslím, abychom šli do hospody!“

Zle bylo v Chebu kdysi. Vodní strže, žáryvše vůkol hubily a přední města pánise sešli na radnici, každý by své zdánízde pronesl, jak nalézt vhodné k tomu káry.Den celý seděli a přec jen bez dohody;tu povstal Kalvent: „Slyšte mého také hlasu —hřích smrtelný tak mařit předrahého času,já myslím, abychom šli do hospody!“

Smích, tleskání a již se všichni hrnou k „Hradu“.Tam od stvoření světa dobrý nápoj býval,vždyť vypravují, pilně z konve že tam pívalsám proslavený ten náš Jiřík z Poděbradů.„Sem, hospodo, té Tvojí ochmelené vody!“a pili, zpívali a „bratříčků“ se zvali,Jan Kalvent žil, vždy zase v sboru pozařvali.„Já myslím, abychom šli do hospody!“

Takž byli vesele až k ránu pohromadě.Pak vyšli. — „To je mi teď divně!“ — „A mně taky!“„Mně třesou ruce se.“ — „Mně zkalily se zraky.“ —„Mně huba drkotá v tom náhlém ranním chladě!“ —„A kdo tím vinen?“ — „Z Kalventa ty škody!On radil nám sem jít, ať teď zas dále radí!“A Kalvent s úsměvem si dlouhou bradu hladí:„Já myslím, abychom šli do hospody!“

A vskutku zpět se hrnou, znova pijí! — Domavšak zatím zle! Noc nekonečná, beze spaní,a sotva den se rozbřesk’, v houf se hrnou paníse zrakem uslzeným, chvějícíma rtoma.„Kde jsou?“ — „Já nevím!“ — „Kdož zná všecky mužské svody!“„Jsou ještě v radě?“ — „Odnikud ach ani slova!“A teď tu přichází též žínka Kalventova —:„Já myslím, abychom šly do hospody!“

Ten jásot, výskot — městem se to ozývalo!„Pojď, ženo!“ — „Zlato!“ každý zve si žínku svoji. —„Sem pro mou holubici honem konev dvojí!“ —tak blaho v Chebu dosud nikdy nebývalo!Hle, mužský baret vedle čepce z alamody —blaženost v tvářích, jiskru ve každičkém okua v hrdlech píseň, pak zas zavýsknutou sloku:„Já myslím, abychom šli do hospody!“

Dej nalít, bratře! — Moudrý v dějinách se učí.Kde pravý muž, se říká, je též pravá brada,a často pomohla již krátká, včasná radapřes všechnu svízel, jež nás třeba k smrti mučí.Teď v Čechách našich krásných zas se sváří rody —ach, kéž by náhle povstal muž, muž k zulíbání,a pěstí bouchnul, hromem houknul: „Slyšte, páni —já myslím, abychom šli do hospody!“