Ballada o vyhnaném a vrátivším se hraběti

Nuž sem, ó, ty dobrý! ty starče vstup k nám!Zde dole v té síni, zde s námi jsi sám,my zavřeme bránu v tu chvíli.Máť naše se modlí a tatínek námv háj odešel, vlky kde střílí.Ó, zpívej nám pohádku, zpívej ji zas,až dovedu s bratrem ji pěti;my čekali na pěvce po dlouhý čas, —tak rády to slyší ty děti.

Noc strašlivá kolem a nepřátel tlum,kdy opouští dávný a nádherný dům,své poklady zakopal sobě.Ven hrabě teď spěchá skrz branku a šum,co v náruč as vine v té době?Co rychle tak ukrývá pod pláštěm jen?S čím rychle tak do dálky letí?To dceruška jest, a tu dítě jal sen —tak rády to slyší ty děti.

Pak šeří se ráno, tak širý ten svět,byt v údolích, v lesích je uchystán hned,chleb pěvci dán ve vísce prosté.Tak chodí a žebře on přemnoho let,vous delší a delší mu roste;však roste i na ruce dítě mu výš,jak štěstím by bylo mu spěti,plášť před větrem, před deštěm dává mu skrýš —tak rády to slyší ty děti.

A dále ubíhala léta a dál,plášť vyrudal zvolna a děrav se stal,on dél by ji nemohl krýti.Ji vida jest otec tak šťasten co král!div snáší tu radosť, již cítí;v ní vznešenosť pojí se s výborem krás,jeť ze kmene zdravého snětí,jak bohatým otec jí drahý jest zas! —tak rády to slyší ty děti.

Tu jede kdys knížecí rytíř jim vstříc,i vztáhla jest pro dárek ruku svou sic,on almužnu nechce jí dáti.On uchopil ručku a nepustil víc:Jak živ tě jsem! tu chci svou zváti!Kdy, jaký to poklad, dí starec mu, zvíš,tu kněžnou ji učinit lze ti;buď snoubena s tebou zde na drnu již —tak rády to slyší ty děti.

Kněz záhy jim v svatyni žehnání dal,a ráda i nerada beře se v dál,vždyť s otcem jí zůstati chce se.Zas v kříž a kráž starec se blouditi jal,on žalosti s radostí nese.Tak myslil jsem po léta dceru si svoua vnoučky, k nim nemoha spěti;však ve dne i v noci mnou žehnáni jsou: —tak rády to slyší ty děti.

On žehná pak dětem, tu na vrata hřmot,hle, otec tu jest! A ven skočili vhod,však neukryt starec je slabý. —Proč, bloude ty, žebráku, lákáš můj rod!Již chopte jej železní drábi!Jej v nejhlubší vlecte i vrhněte věž!Máť, v dáli jak hluky k ní letí,již spěchá a prosí a lichotí též —tak rády to slyší ty děti.

A drábové, sotva že ctného se tknou,vždyť matka i děti se prositi jmou,vztek hrdý ten kníže jen v dušisvé tají, jej prosby ty horoucí štvou,až konečně mlčení ruší:Ó, plémě ty podlé! Ty's žebrácký brak,jímž knížecí lesk musí rzeti!Vy zkázu mi nesete! Dobře mi tak —tak nerady slyší to děti.