Rybář

Proud vody dmul se šumící,a rybář u ní sed’,zřel toužně po své udiciaž po srdce jak led.Jak sedí tam a naslouchá,vln rozvíří se sbor,a z hlubin vodních vyšploucháse vlahý ženský tvor.

A zpívala mu, pravila:Proč láká vždy můj rodlesť tvoje lidská, zaviláv žár letní z chladných vod?Och, kdybys znal, jak rybičkámje blaze v hlubinách,jak jsi, tak bys tam vstoupil sáma zdráv bys byl a bláh!

Což sluníčko se nekoupái luna každý den?Což obličej jich nestoupáz vln mořských omlazen?Což nevábí tě nebe zářz vodního zrcadla?Ci nevolá tě vlastní tvář,jež do vln zapadla?

Zněl šumot vod a proud se dmul,kol bosých nohou hrál.

bol touhy v srdci procitnul,jak milá kyne v dál.Tak mluvila a pěla dál,a tu byl bezmocen,půl táhla jej, půl upadal,a nespatřil ho den.