Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji
Pozdě k ránu
Svou violu jsem naladil co možno nejhloubějia tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji.
Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad,chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad.
A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji,již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají…
Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.
A míti toho naději a neurčitou něhu,co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu,
a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámíjak chvění silných drátů, utlumených sordinami,
a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat,když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat…
Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji,
a vigilie přísná padá za lesy a vodu,a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů.
Mé tenké prsty po strunách vždy nervósně se chvějí,když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji…
Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji.