Vodník
Kytice z pověstí národních
Na topole nad jezeremseděl vodník podvečerem:„Sviť, měsíčku, sviť,ať mi šije niť.
Šiju, šiju si botičkydo sucha i do vodičky:sviť, měsíčku, sviť,ať mi šije niť.
Dnes je čtvrtek, zejtra pátek —šiju, šiju si kabátek:sviť, měsíčku, sviť,ať mi šije niť.
Zelené šaty, botky rudé,zejtra moje svatba bude:sviť, měsíčku, sviť,ať mi šije niť.“
Ráno, raníčko panna vstala,prádlo si v uzel zavázala:„Půjdu, matičko, k jezeru,šátečky sobě vyperu.“
„Ach nechoď, nechoď na jezero,zůstaň dnes doma, moje dcero!Já měla zlý té noci sen:nechoď, dceruško, k vodě ven.
Perly jsem tobě vybírala,bíle jsem tebe oblíkala,v sukničku jako z vodních pěn:nechoď, dceruško, k vodě ven.
Bílé šatičky smutek tají,v perlách se slzy ukrývají,a pátek nešťastný je den,nechoď, dceruško, k vodě ven.“ —
Nemá dceruška, nemá stání,k jezeru vždy ji cos pohání,k jezeru vždy ji cos nutí,nic doma, nic jí po chuti. —
První šáteček namočila —tu se s ní lávka prolomila,a po mladičké dívčinězavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola,roztáhnuly se v šírá kola;a na topole podle skalzelený mužík zatleskal.
Nevesely truchlivyjsou ty vodní kraje,kde si v trávě pod leknínemrybka s rybkou hraje.
Tu slunéčko nezahřívá,větřík nezavěje:chladno, ticho —jako žel v srdci bez naděje.
Nevesely truchlivyjsou ty kraje vodní;v poloutmě a v polousvětlemine tu den po dni.
Dvůr vodníkův prostranný,bohatství v něm dosti;však bezděky jen se v němzastavují hosti.
A kdo jednou v křišťálovoubránu jeho vkročí,sotva ho kdy uhlédajíjeho milých oči.
Vodník sedí mezi vraty,spravuje své sítěa ženuška jeho mladáchová malé dítě.
„Hajej, dadej, mé děťátko,můj bezděčný synu!Ty se na mne usmíváš,já žalostí hynu.
Ty radostně vypínáške mně ručky obě;a já bych se radš vidělatam na zemi v hrobě.
Tam na zemi za kostelemu černého kříže,aby má matička zlatáměla ke mně blíže.
Hajej, dadej, synku můj,můj malý vodníčku!Kterak nemám vzpomínatismutná na matičku?
Starala se ubohá,komu vdá mne, komu,však ani se nenadálá,vybyla mne z domu!
Vdala jsem se, vdala již,ale byly chyby:starosvati — černí raci,a družičky — ryby!
A můj muž — bůh polituj!mokře chodí v sušea ve vodě pod hrnečkystřádá lidské duše.
Hajej, dadej, můj synáčkus zelenými vlásky!Nevdala se tvá matičkave příbytek lásky.
Obluzena, polapenav ošemetné sítě,nemá žádné zde radostileč tebe, mé dítě!“ —
„Co to zpíváš, ženo má?Nechci toho zpěvu!Tvoje píseň proklatápopouzí mne k hněvu.
Nic nezpívej, ženo má!V těle žluč mi kyne:sic učiním rybou tebejako mnohé jiné!“ —
„Nehněvej se, nehněvej,vodníku, můj muži!Neměj za zlé rozdrcené,zahozené růži.
Mladosti mé jarý štěppřelomil jsi v půli;a nic jsi mi po tu dobuneučinil k vůli.
Stokrát jsem tě prosila,přimlouvala sladce,bys mi na čas, na kratičký,dovolil k mé matce.
Stokrát jsem tě prosilav slzí toku mnohém,bych jí ještě naposledymohla dáti sbohem!
Stokrát jsem tě prosila,na kolena klekla;ale kůra srdce tvéhoničím neobměkla!
Nehněvej se, nehněvej,vodníku, můj pane,anebo se rozhněvej,co díš, ať se stane.
A chceš-li mne rybou míti,abych byla němá,učiň mne radš kamenem,jenž paměti nemá.
Učiň mne radš kamenembez mysli a citu,by mi věčně žel nebyloslunečního svitu!“ —
„Rád bych, ženo, rád bych jávěřil tvému slovu;ale rybka v šírém moři —kdo ji lapí znovu?
Nezbraňoval bych ti ják matce tvojí chůze;ale liché mysli ženskéobávám se tuze!
Nuže — dovolím ti já,dovolím ti z důli;však poroučím, ať mi věrněsplníš moji vůli.
Neobjímej matky své,ani duše jiné;sic pozemská tvoje láskas nezemskou se mine.
Neobjímej nikohoz rána do večera;před klekáním pak se zasevrátíš do jezera.
Od klekání do klekánídávám lhůtu tobě;avšak mi tu na jistotuzůstavíš to robě.“
Jaké, jaké by to bylobez slunéčka podletí?Jaké bylo by shledáníbez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém časematku svou obejme zase,aj, kdo může za zlé mítilaskavému dítěti?
Celý den se v pláči těšís matkou žena z jezera:„Sbohem, má matičko zlatá!Ach, bojím se večera!“ —“Neboj se, má duše drahá,nic se neboj toho vraha;nedopustím, by tě v moci mělavodní příšera!“ —
Přišel večer. — Muž zelenýchodí venku po dvoře;dvéře klínem zastrčeny,matka s dcerou v komoře.„Neboj se, má drahá duše,nic ti neuškodí v suše,vrah jezerní nemá k toběžádné moci nahoře.“ —
Když klekání odzvonili,buch buch! venku na dvéře:„Pojď již domů, ženo moje,nemám ještě večeře.“ —„Vari od našeho prahu,vari pryč, ty lstivý vrahu,a co dřív jsi večeříval,večeř zase v jezeře!“ —
O půlnoci buch buch! zasena ty dvéře zpukřelé:„Pojď již domů, ženo moje,pojď mi ustlat postele.“ —„Vari od našeho prahu,vari pryč, ty lstivý vrahu,a kdo tobě prve stlával,ať ti zase ustele!“ —
A potřetí buch buch! zase,když se šeřil ranní svit:„Pojď již domů, ženo moje,dítě pláče, dej mu pít!“„Ach matičko, muka, muka —pro děťátko srdce puká!Matko má, matičko zlatá,nech mne, nech mne zase jít!“ —
„Nikam nechoď, dcero moje,zradu kuje vodní vrah;ač že péči máš o dítě,mně o tebe větší strach.Vari, vrahu, do jezera,nikam nesmí moje dcera;a pláče-li tvé děťátko,přines je sem na náš práh.“
Na jezeře bouře hučí,v bouři dítě naříká;nářek ostře bodá v duši,potom náhle zaniká.„Ach matičko, běda, běda,tím pláčem mi krev usedá;matko má, matičko zlatá,strachuji se vodníka!“ —
Něco padlo. — Pode dveřmimok se jeví — krvavý;a když stará otevřela,kdo leknutí vypraví!Dvě věci tu v krvi leží —mráz po těle hrůzou běží:dětská hlava bez tělíčkaa tělíčko bez hlavy.