Z » Vodníka«

Ráno, raníčko panna vstala,prádlo si v uzel zavázala:»Půjdu matičko k jezeru,šátečky sobě vyperu.«

»»Ach nechoď, nechoď na jezero,zůstaň dnes doma, moje dcero!Já měla zlý té noci sen:nechoď dceruško k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,bíle jsem tebe oblíkala.v sukničku jako z vodních pěn:nechoď dceruško k vodě ven!

Bílé šatičky smutek tají,v perlách se slzy ukrývají,a pátek nešťastný je den,nechoď dceruško k vodě ven!««

Nemá dceruška, nemá stání,k jezeru vždy ji cos pohání,k jezeru vždy ji cos nutí,nic doma, nic jí po chuti.

První šáteček namočila —tu se s ní lávka prolomila,a po mladičké dívčinězavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,roztáhnuly se v širá kola;a na topole podle skalzelenv mužík zatleskal.

Nevesely, truchlivyjsou ty vodní kraje,kde si v trávě pod leknínemrybka s rybkou hraje

Tu slunečko nezahřívá,větřík nezavěje:chladno, ticho — jako želv srdci bez naděje.

Nevesely, truchlivyjsou ty kraje vodní,v poloutmě a v polousvětlemine tu den po dni.

Dvůr Vodníkův prostranný,bohatství v něm dosti:však bezděky jen se v němzastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovoubránu jeho vkročí,sotva ho kdy uhlédajíjeho milých oči. —

Vodník sedí mezi vraty,spravuje své sítě,a ženuška jeho mladáchová malé dítě.

»Hajej, dadej, mé děťátko,můj bezděčný synu!ty se na mne usmíváš,já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáške mně ručky obě:a já bych se radš vidělatam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelemu černého kříže,aby má matička zlatáměla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj,můj malý Vodníčku!Kterak nemám zpomínatismutná na matičku?

Starala se ubohá,komu vdá mne, komu?však ani se nenadala,vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,ale byly chyby:starosvati — černí raci,a družičky — ryby!

A můj muž — Bůh polituj!mokře chodí v suše,a ve vodě pod hrnečkystřádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčkus zelenými vlásky!nevdala se tvá matičkave příbytek lásky.

Obluzena, polapenav ošemetné sítě,nemá žádné zde radosti,leč tebe, mé dítě!« —

»»Co to zpíváš, ženo má?Nechci toho zpěvu!Tvoje píseň proklatápopouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má!v těle žluč mi kyne:sic učiním rybou tebe,jako mnohé jiné!«« —

»Nehněvej se, nehněvej.Vodníku, můj muži!neměj za zlé rozdrcené,zahozené růži.

Mladosti mé jarý štěppřelomil jsi v půli:a nic jsi mi po tu dobuneučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,přimlouvala sladce,bys mi na čas, na kratičký,dovolil k mé matce.

Strokrát jsem tě prosilav slzí toku mnohém,bvch jí ještě naposledymohla dáti s Bohem!

Stokrát jsem tě prosila,na kolena klekla:ale kůra srdce tvéhoničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej.Vodníku, můj pane!anebo se rozhněvej,co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,abych byla němá:učiň mne radš kamenem,jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenembez mysli a citu!by mi věčně žel nebyloslunečního svitu!« —

»Rád bych, ženo! rád bych jávěřil tvému slovu:ale rybka v širém moři —kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti ják matce tvojí chůze:ale liché mysli ženskéobávám se tuze!

Nuže — dovolím ti já,dovolím ti z důly:však poroučím, ať mi věrněsplníš moji vůli.

Neobjímej matky svéani duše jiné:sic pozemská tvoje láskas nezemskou se mine.

Neobjímej nikohoz rána do večera:před klekáním pak se zasevratiž do jezera.

Od klekání do klekánídávám lhůtu tobě:avšak mi tu na jistotuzůstavíš to robě.««