Upřímné slovo

Kde jste, staré slavné doby,kde jste věky Libušiny?Z českých dětí zbyly stíny,hrdosť svoji zamkli v hroby,ta tam věky leží v spánku —kdy nám vstane? kdo ji zbudí?Kdo odemkne pevnou brankustaré síle v naší hrudi?

Libuše, kdys tvoji kmetiohnivýma řekli rtoma:„Nehledají české dětijinde pravdy, sami domapravdu mějme svoji svatou.České slovo létlo zemíod bran zlatých Vyšehradu —v dumě těžké hlavu kladu —na slzami vlhké dlaně,hučí to a bouří v hlavě!

Prokope, náš sluho Páně,v lesní hloubi na Sázavěty jsi mluvil k české duši:„Každý pták ve tmavém chvojívlastním hláskem tichou hlušíBohem dané písně hvízdá,nade vše má píseň svojí.Nerdíte se před ním v studu?Či neznáte svého hnízdaa to prostou českou hrudu?Procitni již, lide, ze sna,Čech buď Čechu věrným bratrem,jenom vlastní prací vesnavyjde navždy v luhu zlatém;po letech, kdy jsme se našli,nechtěj plouti do záhuby,jenom vlastní roucho krášlí,před cizotou chraňme sruby!

Cizina nám blaha nedá,jenom hanu pro nás měla —Čechie ta matka bledás laurem svadlým kolem čelahlásá Ti to po staletí:Sebe ctěte, žijte v lásce,vaše řeč — váš anděl strážce!Věřme matce, české děti!