Milosrdný skutek

Ach, ovšem, v dobách těch francouzská dobrá zemv zlé zkoušky upadla pod Satanovou dlaní,ni klásek ubohý se nezved’ s holých plání,a na mor dobytek sedlákům chcípal všem.

Tři dlouhá léta již dnem, nocí dokořánjest nebe, vodstva proud hřmí polem, zdouvá řeky,a všichni snášejí té kruté zkoušky vzteky,i měšťák v domě svém, i ve své věži pán.

A hladem bloudili ztýráni sedláci,— ó, Bože! — podél cest a v hrozné svojí mucea v hadrech úpěli vyhublé vzpjavše ruce,vlk před jich pohledem se v houšť zpět obrací.

Zlo dalo snésti se, ač těžké, v letní čas,tu přece našlo se vždy něco ku obživě,však hůře na stokrát to začlo, přestrašlivě,— ty, svatá Panno, víš! — když přišel první mráz.

Jak pravá strašidla — tak právem děli jim —se táhli v tisících po sněhu v agonii,a v hvozdech dalekých jsi slyšel psy, jak vyjí,štěk drsný mísil se ku řevům smrtelným.

To noci strašlivé po hrozných byly dnech,kde, silnější kdo byl, slabšího chytil v pasti,moh’ vidět Pekelník, Adama děti pástise vlastním masem svým prokletých při hodech.

V těch dobách zoufalých na statcích u Meaux kdestam žila šlechtična, jež dobré srdce měla,když bědy sedláka a utrpení zřela,tu soucit veliký do hrudi její kles’.

Své sýpky hladovým tu otevřela hned,své dala voly vše i krav a ovcí stáda,své mísy stříbrné rozlila v ohni rádai zlaté řetězy… Sem chvátal bědných svět.

A z pouhé dobroty, když rozdáno vše již,s tím lidem vychrtlým se krajem bloudit jala,a toho stále víc, že již ho nečítala,za deset umrlých hned třicet nových zříš.

Tu města spouštěla vše mříže u bran svých,by zásob zbytky jim nezhltly lačné davy,v té době, před kterou Bůh nás chraň shovívavý,měl měšťák peníz spíš než srdce v ňadrech zlých.

Kraj pustý do dálky se jako úhor táh’,již třeba skončit vše. Dáma se rozhodnula,je spasit, v nitru jí se pravá láska hnula,neb soucit hostila vždy v srdce hlubinách.

Kdys v noci žebráků se sešlo šest set as,před mrazem velikým si vešlo do stodoly;tu silou podivnou — ač srdce zle ji bolí —dav přátel ubohých tam uzamknula v ráz.

Pak v rozích trámů spleť a došky na střešesvou rukou zažehla a štkala v hořkém pláči:„Víc dělat nelze mi, ať Pán vás přijmout ráčí,a Ježíš otevře vám ráj svůj k potěše.“

Tak tiše šest set jich odešlo na věčnost…smrt rychlá, za níž mír se plný blaha sklání,pak v klášter život svůj šla skončit ona paní,ať soudí po smrti ji Boží spravednost!