Na hřbitově

Boj minul — dokonáno — zapomenuto…Zde není snův a není tužeb více,zde není lásky, není písní jarních,zde není běd a nářkův, ani radosti;mír Bohem jest tu jedním, nekonečným,a zapomnění luzným rájem věčným.

Ó záhrobí, ty smírce lidských srdcí všech,ty smírce rozporů v tom bědném nitru,tys jediný a spravedlivý, věčný: —neb smíříš zlo i dobro, lásku, žalost, hněv,a rozum, jenž se nořil v propast věků,s tím srdcem smíříš jako s mořem řeku.

Ó ztiš se, srdce, ztiš se, mysli rozvláná,vždyť přijde čas a čas ten dosti blízký,kdy válečné své složíš na vždy zbraněa nezatouzíš, nezapláčeš nikdy již!dál bojů přes hrob půjde na tisíce,leč mír tvůj nebudou již rušit více…

Hle, den se připozdívá, mračen černých sborse valí nebem jako vlny oceánu,a vichr skučný válečně se zvedá;ó srdce, opusť tuto mrtvou roli již,pojď, půjdem zpět, neb v dálce bouře duní,až vzejde den, pak půjdem na výsluní…

(Z Básní.)