Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho — XL.

V tvé krásné tváři vidím, moje paní,co nelze na tom světě vyprávěti,má duše v těle ještě při tom letívýš k nebi, kde se v lůno Bohu sklání.

Nechť pomlouvačů zlých mne střela raní,chtíc vlastní podlost na mne obraceti,mou vůli nemůž’ nikdy zadržeti,mou věrnost, lásku i má ctnostná přání.

Neb každá krása, kterou hostí svět,jest obraz toho nesmírného zdroje,zkad plyne, z něhož původ máme všicci.

A země nemá jiný nebes květni jiný dar; když věrná láska moje,jdu k Bohu s klidnou umíraje lící.