Výbor sonetů Michelangela Buonarrotiho — XVIII.

Já myslil jsem, ve onen první den,kdy tolik vzácné uviděl jsem krásy,že mohu syt již zavřít očí řasy,jak orel dělá sluncem oslněn.

Pak poznal jsem, ký bludný to byl sen!Bez křídel za anděly v rajské kvasyjít, na skály sít, větru v plen dát hlasya vnikat tam, kde Bůh jest pánem jen.

Když z blízka srdce moje nemůž’ snésttvou velkou krásu, jíž zrak oslněný,když vzdálen tebe míru docházím:

Co stane se? Kdo můž’ mne pevně vést,když blízko tebe hynu rozohněnýa vzdálen tebe na smrt život sázím?