Horské chudobce

Ty něžný kvítku rudobílý,my potkali se ve zlou chvíli,můj pluh a hroudy rozkrušilytvé lístky prosté;tě ušetřit jest nad mé síly,ty drobný skvoste!

O žel mi toho zaorání!To není skřivan, jenž tě sklání,— tvůj milý soused, — v rose ranní,svou pestrou hrudí,když vesel vzlétne za svítánía pole budí.

Bouř od severu ještě vylav ten luh, kde jsi se narodilaa smavá očka otvořila,ty malá snílko,ač nad zem sotva's povstyčilasvé útlé tílko.

Květ, zahrada jímž vyzdobena,buď křoví chrání nebo stěna,však zpod hroudy neb zpod kamena,ty kvítko malé,nám pole zdobíš nechráněnaa sama stále.

Zde, oděna v svém chudém šatu,hruď sněžnou houpáš v slunce zlatua z toho všeho žití chvatutak málo žádáš!Však přišel pluh a na obratuteď v brázdu padáš!

Tak osud čeká na dívčinu,jež jako kvítek rostla v stínua v prosté lásce nezná vinujsouc beze strachu,a v mžik, jak ty teď padáš v hlínu,se octne v prachu!

To také osud pěvce bývá,když mořem žití loď mu splýváa nezná ruka nedbanlivá,co moudří káží, —až rázem vskočí vlna diváa v hloub jej sráží.

To také los je trpitele,jenž s nouzí válčil žití celé,až lest a pýcha nepřítelejej v bídu sklálya nezbývá mu naděj déle,krom nebes — v dáli.

I k tobě, jenž tu nad tím květemse rmoutíš, osud chvátá letem;pluh zmaru v poli neosetémv tvůj květ se blíží,až skrušen lehneš, zhrzen světempod brázdy tíží.