Marie z hor

Vy břehy, chlumy, potokypod Montgomerským hradem,co květů zde u čistých vod, —jak les tu dýchá chladem!Sem léto nejdřív zavítá,zde nejdél roste kvítía zde jsem na vždy s Mariíse musel rozloučiti.

Jak byly břízy zeleny,a kvetl hloh v té době,když jejich vonném ve stínujsem přivinul ji k sobě.Nad sebou peruť andělskoumy cítili se chvíti,neb drahou byla Mariemně jako svit a žití.

My objali se mnohokrátv tu bolně sladkou chvília řekli si, že přijdem zas— a tak se rozloučili!Neb zavál chladný smrti decha záhy zmrazil kvítía nad Marií roste drna v něm se rosa třpytí.

O zbledly rety růžové,jež líbal jsem tak vřele,a zavřely se na vekyty oči, moje celé!A srdce, kdys tak horoucí,teď v prachu musí tlíti,však Marie má na věkyv mých prsou bude žíti.