Hannah

My zeleným a dlouhým šli jsme plotem,tu průvod pohřební. Ten nebyl zdečíms všedním, v ulicích jak města bývá.My zůstali stát a my ptali se,kdo nesen k hrobu. Odvětili nám,že dívka venkovská to, v osmnáctijež dlouhých měsících zde strádalase trávíc zvolna, smrti hodinaže byla vítána jí. Šli jsme dáldo družné společnosti, kde čas ubitbyl marným hovorem, jenž mře a vznikábez každé stopy. Pozděj večer byl,když domů jsem se vracel, vzduchem táhvan chladný a šer matný, lidský zrakjenž v nitro obrací. Já dlouho ještějsem slyšel umíráčku temné rázysem z údolí, já na mrtvou jsem myslil.Já ptal se, — smutný poznal její osud.Bez chotě nesla mateřské vše péčea ten, jenž v lásce měl jí blízký být,byl v šírém moři. Opuštěná bídněvšech byla pošklebkem a jméno jejíhrou jazyků zlých. Horší stih ji žal,že zapomněl ji, jejž tak ráda měla.Jen jednou psal jí. Však to kapka jedvav číš bolů jejích byla, jedináa list když přišel jeho rodičům,nic nebylo v ném o ubohé Hanně,a bylo-li cos, bylo chladné slovoa trpčí nežli mlčení. Tak žila,se trudíc pro své dítě pracovala,ba na smrtelném loži zvedalamdlé ruce ještě, aby mohla plésti,až seslábla. A stará její matkavše pro ni dělala, co láska žádá,se dřela na ni prací klopotnou,ač sotva vydělati byla s to,co život stojí, nemoce a bol.Tak ležela na lůžku chudiny,jsouc celá utrápená dlouhým trudem,jenž srdce rval jí; příliš slaba bylatéž láska, pro dítě již chovala,by mohla dát jí výraz, před děckem,kterého mohla potěšit ji láska,jak cizí prchala. Tak zvolna cizíse stala všeho světa okolnostema těchou bylo jí jen chladné lože,v němž dojdou klidu vždy, kdo trpící.Tak ležela v svém sledním domověa všecko přešlo, zármutek i nemoci srdce trud i hanba s lítostísvé dílo dokonaly. Hoši míjí,když na hřbitově hry své provádějí,ten čerstvý hrob, než tráva na něm vzroste.Zem brzy prokáže mu tuto službua nikdo, bezcitný kdo šlape trávník,na bolů nemyslí svět spící tady!