Hymna před slunce východem v údolí Chamouni

Máš kouzlo zadržeti dennicina srázné dráze její? Dlí tak dlouhoti na lbi holé, vládče Montblanku!Arveiron s Arvou bez ustání hlučíti u paty, leč vznešený ty tvarese zvedáš z moře sosen tichéhotak mlčenlivě! Kol a nad tebouvzduch hluboký a černý, tmavý jestjak spousta ebenu, mně zdá se, jejže klínem pronikáš! Však hlednu znova,vzduch domov tvůj a kříšťálná je svatyň,již od věčnosti slavně obýváš!Ó děsná, tichá horo! K tobě zrakjsem upíral, až, oku stále zjevnýjsi zmizel z myšlének mi, v modlitběkdyž Neznámému já se kořil jen!

Však ty jak sladká, svůdná melodie,jíž nevědomky nasloucháme dál,jsi, horo, s myšlením mým splynula,s mým žitím, s žití tajnou rozkoší,až duše kypíc přešla v extasiv tvůj mohutný zjev, jenž spěl mimo mnev svém tvaru a se vznášel k nebesům!

Vstaň, duše má! Ne v chvále nečinnéhold slož zde, ne jen v slzách kypících,v myšlenkách němých, v tajném nadšení!Vstaň, zpěvu sladký hlase! Srdce, vstaň!A zelené vy doly, ledovcevy strmé v moji hymnu vpadněte!

Ty první, hlavo, vládče údolí!Po celou noc jenž s temnem zápasíš,hvězd zástup přijímaje návštěvou,ať nebem tihnou, nebo padají!Ty duchu dennice i svítánísám, země hvězdo růžová i jitraty spoluhlasateli k chvále vstaň!Kdo tmavé pilíře tvé vetknul v zem,tvou naplnil tvář září růžovou?Kdo věčných zdrojů otcem tebe stvořil?A vy, pět divých, plesných ručejů,kdo z noci, ze smrti vás volal k světluz tmy ledných slují, kdo vás vyvolalv pád vrhati se bradly černých skal,se tříštit věčně, věčně beze změn?Kdo vdechl vám ten život nezdolnýtu sílu, burný chvat a vztek a ples,hrom ustavičný, věčné dýmy pěn?Kdo rozkázal — a ticho bylo hned —zde zaražte své vlny, mějte klid!?

Vy laviny, jež s čela srázných horjste v ohromné se strže sesulyjak proudy, tuším na mohutný hlasjste tiše v nejdivějším stály pádubez hnutí zřídla, tiché katarakty!

Kdo učinil vás jako brány Nebesplanoucí v lesku plné luny? Sluncikdo velel, by vás v duhy šatilo?Kdo živé věnce luzné modré vámrozházel k nohám? Bůh! Ať bystřenějak hlahol národů zde odpovědí!Ať ledné pláně v ohlas houknou: Bůh!Bůh! Znětež stružky lučin plesným hlasem!i lesní strže s hlasy, v nichž zní duše,vždyť hlas tu mají i ty stohy sněhua v škůdném pádu svém hřmí dále: Bůh!

Vy živé květy kolem věčných ledů!Vy plaší kamzíci kol orlích hnizd,vy orli, bouří horských soudruzi,vy blesky, strašné šípy oblaků,vy značky živlů všech i zázrakyBůh! volejte, ať pahorky jím zní.

Ty valná horo, která hroty svými,jež k nebi tihnou, u noh s lavinou,jež neslyšená řítí se, pláš vzduchem,do strže mračen halících tvá ňadra,ty zahlahol, ó horo závratná!Neb jak jsem dříve skláněl hlavu svouve hlubé zbožnosti, teď zvedám ji,zřím k tobě v slzách zatopeným zrakem,jež jako mrak se zvedáš slavnostně,vstaň přede mnou, ó vstaň a vznášej sejak kadidla dým vždy od země výš!

Tvůj královský duch, mezi horamijenž trůní, této země vyslanec,ku Nebi, hrůzyplný veleknězať chmurně mlčícímu vyprávíi hvězdám všem i Slunci, které vzchází,jak sterým hlasem Země chválí Boha!