V jitřním šeru

Ještě noci plášť se černá shůry,jeho třásní země pokryta,ale na východě řídnou chmůrya svit krásné hvězdy prokmitá.Jako jarní anemona rosnána blankytném vzchází záhoně -Zdráva buď, ty hvězdo těchonostná,sličná hlasatelko Jasoně!

Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,můra na hruď ulehala všem;dosud chmurné snění tíží čelavalných davů, mutné ticho zem’.Však již tu tam zvedají se hlavy,skráně cítí svěží jarní dech,oko vítá jitřenku, již zdravípěvci háje v prvnich povzletech.

I v mé útrobě se píseň budí,staré ptáče, tiká v moji plec,ale pochybnost’ mé tělo trudí,mám-li otevříti ňader klec.Píseň moje zpíváz jiných zřídel,jinak dosud nápěv její zněla čas k tomu vzal ji pružnost křídel,hlasu mladistvého svěží pel.

Nebude se třpytit v perlách rosy,nebude mít v zobci jarní květ,ševelit jak zefír na rákosí,o kráse a slastech lásky pět.Bude asi drsnozvuká, divá,temným šumem větru zavanenebe skřípne, jako čepel rzivá,když ji tasíš z pochvy zedrané.

V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:Dobývá se z prsou v ranní svět.Nevábí ji haluz vavřínová,ani denních pochval hluchý květ -vyletá jen, že jí dusno v nitru,vyletá, že musí, musí venpo svém zapěti též pozdrav jitru,spící budit, hlásat blízký den.