Sekáči — VII.

Poeta (na procházce):

Dub osamělý vévodí tu krajijak obr zasmušilý v plesu žní,snad zbytek doubravy, kam nosil v tajisvou ještě oběť pohan poslední.Zde usednu si na omšelý kořen,bych - druid nový střízlivějších dnů -svým zrakem v půvab nivy letní vnořentkal po ní vlákna pavoučí svých snů.

A snad můj vzdech nad tímto divadlemsám jediný zde rozkoš, obdiv hlásí,má duše jediným snad zrcadlem,v němž obhlíží ten kraj své letní krásy.Snům vesnickým v tom klasů vlnobitíjen zlato zisku příštího se třpytí,a kdyby víla Poesie tamse vánkem přikradla, kde slunce měníkos prostých ostří v démantový plam,zvuk hrubých slov o všední péči denníby zaplašil ji, šprýmy ošuměléjak cáry na sekáčů snědém těle.

Leč víla ta jen z dáli v jemnou duhumi šatí oněch postav prostý řad,a skromnou žatvu skutečného luhuv lán mění snů, v žeň pohádkových vnad:tu převysoko jako zlaté hájepnou klasy nezemské svůj třpytný stvol,květ máku, chrp z nich svítí ohněm báje,sta purpurových, safírových kol,a velký srp jak oblouk půlměsíce,ze stříbra lesku tajemného skut,plá pod oválem něžným snivé líce,jíž Boza jímá uzardělá Rut.

Můj život sám - zda bděním jest či sněním?Co přelud pouhý v něm? co skutečnost?Jdu světa, lidí ruchem každodennímjak z jiných sfér jsem zabloudilý host.Jak mydlin vzdušný třpyt se pro mne skvějezjev menivý té zemské oblasti -co podstata mi jeho? Lidské dějemně divadlo, v němž nemám účasti.I v nitru vlastním citů vlnobití- ples, bolest, rozkoš s vášně závratí -mně zdá se jiného jak odraz žití,kde světa řády toho neplatí,kde tupým snem se jeví život davu,jenž tyje z požitku neb jako skotve stálé robotě svůj lije potpod těsným jařmem smluveného mravu.

Snad Kosmu duch, když vzbudil dechem žitína zemské kouli mravenčí ten rod,by tvář jí zryli chodeb svojich sítí,v níž žili, tyli, krmili svůj ploda boje sváděli o stébla, střepy,v tom shonu žití pro vše jiné slepi, -k nim vtrousil jiné též, by jejich zoremsám pozoroval svého díla vděk,lad barev skrytý ostatním a forem,pel tajemný svých tvůrčích myšlenek…

Hle! tito kolem v potu kosí, žnou,by pána krmili a sami sytipo práci večer, nízkým stropem kryti,kam sklonit měli hlavu zemdlenou.I my jsme ženci, ale k práci jinénám vlání klasůmyšlenkových kyne:z těch zrn, jež ruka naše zasije,dav nechystá si všední těla chleby,než svatozářná duchů hostieod prachu zemského se vznáší k nebi!