Večer (Hugo 2)

Žeh planul západu skrz pršku v keřů stínyjak chrámu průčelí, jenž klesl v zříceniny,a stromy táhnul chlada moře vzdálené, jež ve vln víru spalo,se sloupem zeleným z mramoru býti zdálo,jenž v obzor valný spad’.

Proud, kolo v rozběhu a divoký kůň, pěnasi unikaly vždy, nebesa protrženájsem plná očí zřel;i spěly, hřměly dál do písku v trysku vlny;já skloněn nad cirkus těch stínů tajuplnýv hluk vozů jich jsem bděl.

Ó chmurná nesměrnost! ó stínůplná hloubi!Vše tu, zde Satani se s Promethey snoubí,ó moře strašlivá!Ó nebe, propasti, kam velduch rád se řítí,co v změti nesmírných mlh na dně obrů zřítimůž’ duše truchlivá!

Ö žití hádanko! Ó noci, sfingo, s vámijsem zcela v souhlasu, jak vy se brodím tmami;já trpím, věřím však;obývám prázdnotu, vlasť pochmurnou a tmavoua nejsem polekán těch stínů temnou vřavouvíc nežli v lese pták.

Sním, upíraje zrak na taj, jenž kolem víří;je zenit uzavřen. Po spravedlivém mířílež nestydatá kol,co dobro, slepé snad, má zlo za svého sluhu.Pod vraty temnými zřím jas lesklého pruhua můj se tiší bol.