Básníkovi

Svůj život, druhu, skryj, však rozšiř ducha svého!Chlum, na němž kvete směs trávníku rozličného,sráz, na němž z daleka tlum míhá se koz bílý,dol, nad nímž snětí krov se v husté změti chýlí,jež plny ptačích hnízd a šeptů jsou a hlasů,jež vichr prochvívá a odkud prsten jasů,svit slunce, v duši tvou se zamihne a kmitá,jak dukát vrhla by tam ruka roztržitá,pár skal, jež sestavil sám Bůh do příkrých tesů,by Echo lákaly, jež dřímá v hloubi lesů,víc nemáš potřebí ku svému obývání,zde, ať tvůj zpívá dům, se směje, pláče v lkání,zde dlužno tobě žít, sem prchnout, zde cíl najít,snad tajný poslat vzdech ku stržím, snít a bájit;v tvé vnitřní myšlénce, jež tebe rve a tíží,ať život, ples i bol i každý čas se shlíží,sám dobrý, bez rmutu a výčitky v tvé hlušidej dětem srdce své a mrtvým svoji duši.V tu dobu do světa ať letí nahodiledle fantasie hry vážné i rozpustilév dál žhoucí za obzor, dál v blankytovou tůnitvá píseň jásavá vždy plesném na výsluní.Ať v městech hlučících, ať v tichu snivém polí,ten si ji pro vázu a onen pro rty zvolí;nech téci ji a všem ten křišťál živý, věčný,vždy k Bohu tíhnoucí, v ten jícen nekonečný,ať čista, průzračna v střed zúrodněných duchůje proudem nesmírným snů, citů, dum a vzruchů,jenž pochod slavnostní si sbírá, kol jak spěje,tu vodu ze země, tu, co se s nebe leje!Ty v stínu šťastný buď; v svém žití utajeném,v svém klidu vznešeném a ctném a posvěcenémjak v zátiší tam žij, mystický mysliteli!A poutník zádumčiv a dlouhou cestou zmdlelý,když svede náhoda jej v žáru pod tvou střechu,ať čerpá naděj tu a mír a svěžest, těchu,ať střese mdlobu svou, zapomní nebezpečí,ať pije z duše tvé a svoji bolest zléčí,nevěda, že z týchž vod pro davy úkoj stéká.Buď malý jako zdroj, buď veliký jak řeka.