Idylla

I byla zuta, byla prostovlasáa bosonohá usedla si v sítí,já mnil, to víla, Bože, jaká krása!i děl jsem: Nechceš se mnou v luhy jíti?

A vzhledla na mne zrakem, který krásevždy zbude i když nad ní zvítězíme,„Je měsíc lásky, pojď,“ já děl k ní zase,„jak tmí se stromy, jaká hloub v nich dříme!“

O trávu svoje nožky osušila,a podruhé mne stih’ zrak její smělý,ta sličná blouznilka se zamyslila…Ó kterak ptáci v hloubi lesa pěli!

Jak břeh se chvěl jsa zlíbán vlnou jasnou,když vyjdouc z rákosí přede mnou stála,když viděl jsem ji divou, plachou, šťastnou,přes oči vlasy, jak se jimi smála!