Kusy hada

Ostatně pravili mudrcí: Nemáš upíratisrdce své k věcem pomíjejícím.

Bdím, nocí jako dnem sní skráň v nach zardělá,mé oči slzí zdrojeod chvíle Albaydé kdy v hrobě zavřelagazelí oči svoje.

Jí bylo patnáct let, byl šťastný její smích,mne věrně ráda měla,když ruce skřížila na nahých ňadrech svých,měl bys ji za anděla!

Kdys moře po břehu jsem bloudil vnořenýv svůj sen v středu dvou mysů,na písku hada zřím, byl žlutý, zelený,pln černých skvrn zde v hnisu.

Na dvacet kusů hle, sekerou přeťat, čnía voda přes něj běží,a pěna mořských vln, jak hází vítr s ní,v krev míchá se mu svěží.

Ty kusy, rozbité a rozptýlené, silsvých mroucích zbytky vzpjaly,z nich každý snažil se, by se zas v celek slil,jak rty by v polibek se vzňaly.

A smutný jak jsem snil a srdce svého sporobracel k Bohu němě,v tom hlava zubatá svůj otevřela zor,„Ó básníku!“ řkouc ke mně.

„Jen sebe polituj! Víc jedem navřelazlá, krutá rána tvoje,neb Albaydé tvá ve hrobě zavřelagazelí oči svoje!

Ta rána sekerou tvůj mladý sklála vzlettvé myšlenky, tvé žití,kol jedné vzpomínky se bude točit v sled,jež, cudný skvost, ti svítí.

Tvůj genij přesmělý, v svém letu líbeznýjenž líp než vlaštovicehned země dotkl se, hned vzletěl vítěznýaž mezi vlasatice,

Teď hasne jako já, u zkalených vod jižmdlý zmírá v beznaději,ty kusy rozbité nemohou k sobě blíž,se svíjejí a krvácejí…“