Oheň nebes — IV

Aj, Egypt! Rozkládá se celý klasy plavý,ta pole peřestá, koberec barev žhavý,pláň za plání se vlní zas,na severu vln chlad a v jihu písek žhoucío Egypt dál se rvou, co on se noří stkvoucív dvojího moře stříbrojas.

Tři hory stavěné od lidí mizí v mraku,tři štíhlé jehlance, však ukrývají zrakuse v popel, jenž vše obláčí;s jich ostrých vrcholů až v zlatý písek vedoujich stupně obrovské s bazaltu barvou šedou,krok s nich šest loket nestačí.

Sfinx, granit růžový, zelený mramor, bůžekje střeží, aniž by vstal vítr z písku lůžek,jich očí víčka zavřel nach,dav lodí širokých co vjíždí do přístavu,kde město obrovské u vody sedíc splavukamenné nohy koupá ve vlnách.

Tu Samum vražedný řval z daleka a hýkal,po bílém křemeni šupiny těla smýkalobrovský krokodil,co šedý obelisk trysk’ k nebi smělým skokem,jak kůže tigřice na západě blysk’ tokempln ostrovů svých žlutý Nil.

Král~slunce — zapadlo, ztich’ vítr, velkou zoříse zlatý slunce glob odrážel živě v moři,našeho světa duše sálajíc,a v nebi zarudlém a v proudů skvoucích kobě,dva králi, přátelé jak šli by proti sobě,dvě slunce šla si vstříc.

„Kde mám se zastavit?“ Tázal se oblak zas.„Dál, hledej!“ — odvětil, jímž Tábor chvěl se, hlas.