Trappistovi v Mailleraye

Tak, bratře můj, ta bouř tak zlá a divá bylaa vítr útočný, jenž dýchá, jehož sílanás od skal k skalám vrhá,když přístav opustil’s, že chyt’ tě křídlem, mocíkol propast vyhloubil a vlny zbrázdil v noci,tam lodí tvou teď v bezdno trhá,

Že musil’s ze strachu před ztroskotem, prost dechu,v plen bouři vydati, bys loď ulehčil, v spěchua v kořist vlnám, v hořivše mládí rozkoše, svou volnost, fantasiia lásku, rodinu, vše, ba i poesiiza oběť zlému moři.

Že v posled pluješ sám na pramici své nahý,kam proud tě unáší, však tichý, bez námahy,ať do kola se vlny rojí,v své maje lodici, která se našich straní,bussolu s plachtou jen do tmy a vichřic vání —jen Boha svého s duší svojí.