Džinnové

Přístav, zeď,mrtvých dům,vše spí teďpláň i chlum,ocean;větrů vanskolébán,nikde šum.

Ruch vznik doletichým vzdechem,letí v kolenoci dechem,zalká chvílí,jak duch kvílí,za nímž pílíplamen spěchem.

Nejtenčí hlas vznikjak rolničky ton,to jest trpaslík,jenž se pustil v hon,prchá, výš se houp,ve kraj proudu stoup,a kles ve vln sloupjako alkyon.

Nový ruch a stony,echo zní v tom hlase,jak zakleté zvonyz chrámu v nočním čase,jako ve přístavubouř a hukot davu,který roste v vřavu,aby zanik’ zase.

Bože, to hlas truchlivýDžinnů! jaký lomoz jich!pryč jen v poplach bouřlivýve stín schodů hlubokých!Moje lampa hasne již,a jich stín, jenž stoupá výš,roste k stropu a v mou skrýšběda podél zdi se mih’!

To rej Džinnů, táhne, mlaská,syčí, víří v davu, v páru,jilm jich letem dotknut praskájak hořící sosna v žáru.Tlum jich těžký jak jen hne se,v prostoru se prázdném třesejako šerý mrak, jenž neseve svém boku blesky zmaru.

Juž jsou tady! dobře zavřetesíň, kde chcem jich bouři vzdorovat!Jaký hluk té roty prokleté!Upír tu, tam drak, ký shon a chvat!Holé trámy rozpukaných střechkroutí se jak deštěm vlhký mech,staré dveře, kam rez žlutý leh’,chvějí se, div nesřítí se v pád.

Pekla ryky, hlas, jenž vyje, stená!Hrozný dav hnán větrem letí z dáli!Nebesa! má chatka opuštěná!pod jich letem zdi se chvěti zdály.Úpí a se kloní můj dům chudýjako strom, jenž vytržen jest z půdy,jak list suchý, v podjeseni rudý,tak jej vítr v jejich davu válí!

Proroku! když tvoje mocná dlaňuchrání mne těchto démonů,před tvůj oltář zítra holou skráňpokořím hned v díků úklonu!od mých vrat jen zažeň každý zmar,uhas jejich dech, v němž jisker žár,dej, by darmo jejich křídel spárs skřekem rval mých oken záclonu.

Přeletli juž! V dálku chvátájejich zástup větrem štvaný!ustali juž na má vratatěžké nohami hřmít rány.Slyš, řetězy tmou jak zvoní,teď se v blízkých lesích honí,hoj, což staré duhy klonílet jich křídel ohnětkaný!

Slábne tepot křídel jich,jak se dálí jejich běh;ztemněn hasne po políchslabý tak, jak pouhý dech.Jako cvrkot cikadyz opuštěné zahrady,neb jako krup kaskadypo olově starých střech.

Rozeznávat mohudivné pouze hlasy,jak při zvuku rohuve stínu oasytichem se ozývázpěv, jejž Arab zpívá,dítě se usmíváa sny zlaté tká si.

Džinnů zhoubný davzmizel dávno již,ve tmy černý háv,v noci tmavé skrýš.Bouří jejich tlumspěje ku břehůmjako vlny šum,kterou nevidíš.

Kouzla plnýzvuk se tají,jako vlnyv rákos hrají;tony zlatésotva zňaté,jak pláč svatéumírají.

Naslouchám,jejich tlumzmizel. Kam?Ve klín snům.V jeden rázticho zas,a juž zhasves šum.