Eliška

Let šestnáct bylo jí, mně dvanáct jen,a velká byla juž, já malý hoch,až její matka večer vyjde ven,já čekal, bych s ní lépe mluvit moh’;tu přišel jsem si sednout k židli její,bych mluvil s ní, jak měl jsem v obyčeji.

Co přešlých jar tu s květy svými plalo!co mrtvých ohňů, co zavřených hrobů!kdo vzpomíná si, co se srdcím stalo,kdo vzpomíná, co růžím v onu dobu!A my se milovali. V nás se slilydvě vůně, paprsky, my děti byli.

Mně byla anděl, princezna a víla,já bez ustání, pouze pro radost,že mnohem větší, než-li já jsem, byla,pro pouhé „proč“ jsem tázal se jí dost;a chvílemi se plaše vyhýbalamým zrakům snivým, jak by se jich bála.

Já rozkládal svou moudrost dětinnou,své hry a míč, já vlčka rozvázal.Já hrdě se jí chlubil s latinoua s Virgilem jí Faedra ukázal.Vše haněl jsem, nic nezdělo mi žal,já říkal „otec můj byl jenerál.“

Nechť žena, přece musí někdy čístpo latinsku, což slabikuje v snění,jí veršík přeložit nad knihy listjsem v chrámu kloníval se při modlení.Nad námi křídlo rozpjal anděl bílý,když v neděli jsme na nešporách byli.

Říkala o mně často: „To je dítě“,já „Slečno Eliško“, ji ostýchavě,bych žalm přeložil, často příliš hbitějsem v kostele se sklonil k její hlavětak pěkně, že až, Tys to, Bože, zřel,na jejím líčku ret můj zahořel.

Ó mladé lásky vykvetlé tak z rána,vy srdcí červánky, vy srdcí jitro,ó těšte děti, kouzla neslýchaná,a s bolem večer kdy nám stoupí v nitro,tu žehnej srdci ještě svit váš blahý,ó mladé lásky uprchlé tak záhy!