Kde nízký oltář stojí…

Kde nízký oltář stojíu matky postele,sen sladký dítě kojíve jizbě přitmělé;zrak zemi zavřen zdá se,teď nebi otvírá se,je vidí v celé krásea záři přeskvělé.

Co snů mu hlavou běží!Zří časem v dumách svých,jak v písku na pobřežíroj demantů se mih’,zří slunce v mocném plání,zří čarokrásné paní,jež nosí duše v dlania v loktech čarovných.

Sen čarný kouzlem splývái proudy vidí pak,a hlas, který v nich zpívá,z vod stoupat do oblak,své sestry, krasší v roji,i otec u nich stojí,též vidí matku svoji,má křídla jako pták.

K těm lepších sta se družína ruky cizí kyn,a lilijí a růžíjest plný chodby klín,sní jezer na pokraji,kde sobě rybky hrají,kde vlny proplítajíse zlatem šumných třtin.

Ó dál spi, dítě moje,má lásko! sladký sen!vždyť neví duše tvoje,co příští dá ti den.Jak mrtvá řasa pluječas tebou pohybuje,proud strhne tě, kam duje,ó dřímej věčně jen!

Ty neznáš bolest žádnou,ty usneš s úsměvem,a starost s rukou chladnouvše schvátíc v běhu svémna skráň, jež posud bílá,již vráska nezčeřila,svým nehtem nevyrylatam „zítra“ plamenem.

Ó nevinnosti snění!Sem andělův dav slet,ti znají v předurčeníves osud lidských let,jej zříce v sladkém spaníbez bázně, níž se sklání,svá tisknou celovánímu na ručky i ret.

Jak anděla ret brzyrty děcka rozechvěl,to zřelo jeho slzya šeptá: Gabriel!Leč u kolébky krajedál anděl kolébaje,prst zvednul v nebes rájea druhý na rtu měl.

A matka v shonu plachémv tom chce je kolebat,mníc sen je plní strachema nedá jemu spat;však v mateřské zří pýše,jak sladce děcko dýšea polibkem svým tišeje nutí v snách se smát.