Minulo!

Byl zámek velký z dob Ludvíka třináctého.Ten zpustlý palác rděl se v nočních červáncích;na výheň změněno tu každé okno jehosvou formu ztratilo, jsouc žárem; v zapadléhozář slunce zmizela i střecha v paprscích.

Před námi ležel tu, to stará sláva byla!Park tmavý, na cestách kde trávy víc a víc,kde v koutě, břečtanem jsouc kryta, zima snilana šedém podstavci, ta socha zasmušilána ohni z kamene své ruce zhřívajíc.

Ó smutek veliký! Spal bassin osamělý,ve vodě plesnivěl juž Neptun, jenž tu zbyl,tu rákos vlny kryl a proud hlodal břeh ztmělýa starých platanů se přísné větve tměly,z nichž se na Boileau dešť rýmů často lil.

Tu spatřils mýtinou jak bloudí mnohou chvílitlum krásných jelenů ždajících lovců snad,jak bílé mramory se k stromů peňům chýlí,zde samy pod buky, jenž v houšt změněny bylydvě sestry Venuši a Gabrielu lkát.

Plášť maje zvednutý kordískem na pokrajizde nikdo v mlčení se neprochází již,zdá se, že tritoni mdlá víčka zavírají;svým jícnem kamenným, hle zívá v lesů tajia sama ve stínech se nudí šedá skrýš.

Tu tobě pravil jsem: Ten zámek mezi lesykdys lásky hostil dost svěží jak v srdci tvém,ta sláva, a ten smích, ty nekonečné plesy,ta radost minulá, jej halí v šer a děsy,jak pohár zrezaví, když mok byl dlouho v něm.

V tu sluj, jíž dlažice mech kryje, uzarděláse zrakem sklopeným bez dechu spěchalakdys Caussade spanilá anebo Candale smělá,jež králi vzdala se, vstupujíc „Sire“ dělaa vycházejíc ven „Ludvíku“ vzdychala.

A tenkrát jako dnes pro obě milostnicemrak v modro blankytu svůj mísil zlatý prach,po střechách ztemělých se míhal svit, se rdícepo celé façadé vzplanula okna vícea slunce smálo se, příroda dlela v snách.

A tenkrát jako dnes dvě srdce v jednom plálabloudíce zelení, jež znala lásky ples,a ona andělem všech žen se být mu zdála,on v oku paprsky a ona zář, se smála,tak láskou zpili se, vše tenkrát jak my dnes.

Tu z dálky doubravou sem smích zazníval ztmělý —to jiní milenci ve sladkém zápase;pak tichem na chvíli v své závrati se chvěli —„O rci, proč vzdycháš jen?“ on něžně ptal se smělý,a „O čem sníte vy?“ zas ona ptala se.

A oba, anděl, král, šli dál v červánků krásetak šťastní, veselí a jejich rozhovor,jich pohled, myšlenka, jich dech, vše proplítá se…Ó lesku uhaslý! Ó dávno zašlý čase!Ó slunce zapadlá juž dlouho za obzor!