Rožďalovice

Při pohřbu babiččině návštěva jen krátká.Prošel jsem síněmi, v nichž hrávala si matka,prošli jsme městečkem, stanuli u kostela.Se slabým úsměvem se matka zahleděla,v své žijíc vzpomínce, a ukázala: „Lesy…!“

Tehdy jsem říkal si, jak často říkáme si,že v kraj ten přijdu sem a po matčině bokuhledati v lesích těch dozněvších stopy kroků.To často řeknem si, však pokdy nikdy není.Je denní starost vždy, je vždycky úkol denní.Kraj, jímž jsem projít chtěl, dnes vidím pouze z vlaku.Propadlo srdce podivnému tlaku.

Přešla zas léta, matka mrtva zatím,chtěl bych se vrátit, ale nenavrátím.Jediné slovo svírá mne a děsí,tam před kostelem vyslovené: „Lesy…!“