Marnosti — XX

Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech,a ozvěnou tam zasténaly smutky.A těžký večer zvolna na vše leh’,dotěrný, jako úsměv prostitutky.— Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech.

O podvrácené snil jsem ethice,o poutníku, jenž kříž svůj nemá v ruce,o zamlklé a vnitřní tragice,o reakcích po bouřích revoluce.O podvrácené snil jsem ethice.

A řeka měla potměšilý lesk,jak jezero, jež viděl jsi jen z dáli,zve stále blíže, budí větší stesk.— Na můry mysli, jež se v světle spálí.A řeka měla potměšilý lesk — — —