Marnosti — XXVI

Žárné slunce, vyschla všechna tráva,a marně v prostořetvé líné oko svěžest očekává.Pole a úhor, místy také vsi,chudičké, malé, ponížené vsi…— Šla tam na hoře!

To spustlá, zdivočelá hlava!(Žel, ty jí znáš!)Ztracená, smutně vyzývavá.— Jak, ty se ptáš?!

Brát není nutno vše tak tragicky…než, viz jen úsměv její cynický:bezpráví ruku políbila plašea poddala se neřesti.Bídákům řekla pokorně: Jsem Vaše!— Té bolesti! Té bolesti!

Polední žár. Je vyschlá tráva.A marně v prostořetvé líné oko změnu očekává.Z mládí to známá labská rovina,nějaký vršek výš se vypíná…Jde: byla to kdys asi krásná žena,nyní vlas zcuchán, ňadra rozhalena.

Jakoby to tvá stará láska byla;zdivočela, hlavu odklonila,pohlédla — mžik — pak se uchýlila —na marné cesty uchýlila.

— Šla tam na hoře!