Dobrodružné dítě mluví

Hlubokým lesem obrů, vil a náhodse ruku v ruce tiše vydáme.Uzříme mechy, houští, červeň jahoda kromě známých věcí neznámé.

Míjeti budem v zalekaném chvatupodivné ptáky, zlé a peřesté.Též perníkovou uvidíme chatu,a řeknou marně: Z té vy nejezte!

Co na tom je, že někdo pro nás pláče!Cos příliš silně pudí do dálky,Růženku uzřít a snad jiné spáče.Za nocí jasných zříš prý rusalky.

Jsou u potoka; tančí noci celé.Sem přišly z vody na žasnoucí břeh.Nehlasně tančí svítivé a skvělé.A s jejich ňader stříbro kape v mech.

Pak přijde rytíř z tvrdošíjné seče,hlav sedm uťal, které měla saň.Krev ještě s meče zbroceného teče.Princezna žije, usmívá se naň.

Co na tom je, že někdo pláče stále,že zimomřivý bloudí sám a stár.Růženky vzbudit jdeme rozespaléa vzbudíme je: je to právo jar.

A nedbejme, že pusto je tu v lese,že cesta nejistá a čáry na cestě.Když lidí není, samot optáme sepo městech dálných, krásné nevěstě!

A nedbejme, že stále víc se smráká.Sen, který přijde, hrůzu odejme.Již dozněl krok, a zmlká klokot ptáka.Noc… Ticho… Chladno… My však nedbejme!