Charles Baudelaire, Zapření sv. Petra

Co s mořem prokletí Bůh sobě počíná,jež stoupá denně výš, kde sídlo Serafína?Jak tyran přecpaný spoustami mas a vína,při našem rozkošném rouhání usíná.

Ty vzdechy mučených, popravovaných stenlze hudbou opojnou zajisté právem zváti,když přese všechnu krev, jež rozkoš jeho platí,Pán nebes dosavad jí není přesycen!

Zahrady Olivetské vzpomeň, Kriste, sobě!Tam ve své prostotě jsi kleče volal k nebik tomu, jenž smál se jen, když zatloukali hřebyodporní katané v tvé živé ruce obě,

když tenkrát viděl jsi, jak na tvé božství plilaopilá čeládka z kuchyně sběhlá, stráže,a trny cítil jsi koruny, již ti vážena hlavu, ve které nesmírná Lidskost žila;

pod tíží strašlivou nalomeného těla,kdy natažené tvé se prodloužily ruce,krev s potem stékala po tvářích, zbledlých v muce,a za terč pro všechny ta holota tě měla,

zda tehdy vzpoměl jsi na přešlý den ten skvělý,slib splnit odvěký kdy k lidu přicházel jsi,na krotké oslici kdy v Jerusalém jel jsipo cestě, větvemi již, květy poházeli?

Kdy v srdci s nadějí a všecek plný sílyhanebné kupčíky jsi z chrámu vybičoval,v něm posléz pánem byl. Výčitky, jež jsi choval,hloub’ dřevce žoldnéřů zda bok tvůj neranily?

Odejdu spokojen se světa dojista,kde jako bratr čin se nepřidruží ke snu.Kéž s mečem zacházím a kéž tím mečem klesnu.A chválit mohu jen, že Petr zapřel Krista!